Protiraketovou obranu začaly USA i SSSR řešit v polovině 50. let, když se ve výzbroji obou zemí objevovaly stále výkonnější balistické zbraně, až se nakonec dospělo k raketám mezikontinentálním. Existovaly snahy využít pro obranu před nimi existující protiletadlo-vé střely, např. americké MIM-14A Nike Hercules. Jejich účinnost proti taktickým či operačně taktickým raketám se ale ukázala jako velice proměnlivá (během války s Íránem se Iráčané neúspěšně snažili ničit íránské Scudy sovětskými protiletadlovými střelami V-75) a rozhodně nemohly zabezpečit ochranu před strategickými raketami. První protiraketové střely ale přesto vznikly ze zbraní protiletadlových. Rusové na bázi protiletadlového kompletu S-25 (SA-1 Guild) vyvinuli střelu V-1000 (systém RZ-25, v kódu NATO SA-5 Griffon), vůbec první funkční antiraketu na světě, která 4. března 1961 zasáhla balistickou raketu R-12 letící rychlostí 3000 m/s ve výšce 25 000 metrů a zničila ji explozí své hlavice. Střely V-1000 po krátkou dobu chránily sovětská města Leningrad a Tallinn, ale brzy je nahradil systém S-200 Angara (kód NATO SA-5 Gammon), což byla víceúčelová verze RZ-25, již bylo možné použít i proti letadlům. Protiraketovou úlohu měl plnit také zrušený systém protivzdušné obrany S-50 Dal (střely V-400).
Download from (depositfiles.com) or (filesonic.com)
